Miluji přírodu a všechny dary které nám příroda nabízí v rostlinné podobě jsem zařadila do svého každodenního jídelníčku. V dnešní době se stravuji především RAW stravou a taky ji s láskou připravuji druhým.

Cesta k raw aneb Profesionálem jak slepý k houslím

Ačkoliv můžete na internetu najít o této stravě velké množství informací, míst, kde byste se mohli najíst skutečně raw je opravdu velmi málo. Spousta restaurací, bister i cukráren se snaží do svého sortimentu zakomponovat syrovou stravu, aby držely krok s dobou, ovšem jen málokdo umí dané pokrmy připravit, aby byly skutečně raw. Platí, že pokud se daný majitel nebo kuchař sám takto nestravuje nebo pravidelně doma takové jídlo nepřipravuje, jen málokdy se v kuchyni dopracuje k tomu, „jak by to mělo skutečně být“. K živé stravě totiž mimo surovin patří i množství drobných zásad a pravidel, která jsou pro člověka bez praxe těžko uchopitelná a pochopitelná. Bohužel pokud už nejste v raw nějaký ten pátek zběhlí, nepoznáte, jestli to, co jste dostali na talíř, je skutečně tím, za co se vydává.

kacka-blond

V rodinných albech jsou fotky, kde jako šestiletá (s širokým úsměvem a mezerou po vypadlých předních mléčných zubech) hnětu těsto na perníčky, válím, vykrajuju a zdobím. Jídlo jsem měla odjakživa ráda, a jelikož moje maminka byla a je vynikající kuchařka s nezměrnou tolerancí k rozvoji mého ducha, už od dětských let jsem se motala u trouby a sporáku a vytvářela první „dobroty“. Uvozovky jsou na místě, jelikož si asi dokážete představit, kolik toho s deseti drobnými prsty a naivním nehynoucím entuziasmem vyplodíte. Naštěstí se ovšem vždycky našel někdo (nejčastěji tatínek), kdo tyhle první pokusy s přesvědčivým nadšením zkonzumoval, takže jsem se ve své tvorbě neustále rozvíjela a brzy zvládla vytvořit i složitější jídla. Po nějaké době mi ovšem kuchařky a časopisy nestačily a tak jsem si začala vymýšlet.

kacka-zrzka

Na základě nenormálního rodinného podhoubí jsem už kolem desátého roku začala koketovat s vegetariánstvím, ovšem ne v žádné vyhraněné formě. Přece jen bylo to hlavní jít se spolužáky společně na oběd do školní jídelny (tedy dělat, že jsem úplně normální) a první Mekáč ve městě byl nejnovější výstřelek západní civilizace. Důvodů, proč jsem postupně po letech přešla na veganství, bylo vícero a nechci je tady zbytečně rozvádět, ovšem výsledek byl mnohem důležitější než všechny důvody, které jsem mohla mít. Jelikož jsem se díky následku mé stravy cítila velmi dobře a do ruky mi padla první knížka o živé stravě, rozhodla jsem se vyzkoušet ji. Postupně se i ona stala součástí mého života, a jelikož jsem člověk, který sice sní kdeco, ale v zásadě se chce najíst tak, aby mu to skutečně chutnalo, musela jsem opět jít dál než na stránky kuchařek a tvořit podle sebe.

Když jsem se po třech letech vysoké školy ujistila, že akademická práce skutečně není nic pro mě, nastala chvíle přemýšlení, co teda budu vlastně dělat, abych si nějak vydělala. Po krátkém hledání jsem zjistila, že se u nás ve městě otevírá zdravé bistro zaměřené na vegetariánskou, veganskou a raw kuchyni a nastoupila jsem jako obsluha a výpomoc do kuchyně. Jenže po pár týdnech mi k mému zděšení byla předaná zodpovědnost za celou raw sekci a s notnými obavami jsem začala tvořit slaná jídla i dezerty. První měsíc jsem strávila napůl tvorbou a napůl nahlížením přes okénko „na plac“, zděšená z toho, kdo jako první znechuceně prohodí raw dort zpět do kuchyně nebo se začne prohýbat v křečích. Jedna věc je, že sice umíte připravit dobré jídlo, ale věc druhá je, aby to bylo natolik dobré, aby vám za to platili.

kacka-blond-2

Postupně mi práce přibývalo a z raw sekce jsem se ujala přípravy veškeré nabídky dezertů. Vitríny se vyprazdňovaly a já běhala jako motorová myš po kuchyni, pekla, míchala, šlehala, motala, krájela a hlavně – vymýšlela. Na restauraci je totiž legrační ta věc, že ne vždy máte všechny suroviny, které k danému jídlu potřebujete a tak musíte obměňovat, přizpůsobit se sezóně, spolupracovat s kolegy, nakupovat a vymýšlet. Mimo to se vám do běžných dní připletou různé události, jako například Vánoce, kdy čtrnáct dní v kuse stojíte přes dvanáct hodin denně na nohou a plníte sklad objednaným cukrovím. Takže jsem kromě denních stálic, které zmizely ještě před obědem, seděla a čekala, až mě políbí kuchařská Múza.

Po roce a půl mě cesta zavála do jedné krásné, příjemné kavárny, kde se moje „hrncová kariéra“ rozrostla o další neocenitelné zkušenosti. Lidé, které jsem na té cestě potkala, mě motivovali k osamostatnění se a předávání svých zkušeností mimo talíře.

Mým cílem není kázat lidem o zdravém životním stylu, měnit jejich pohled na život, ani je přesvědčovat o tom, čemu já sama věřím a čeho se ve stravování držím. Sama nejsem ve stravování ortodoxní a používám mnoho receptů veganské i raw kuchyně. Chci vám jen nabídnout něco z toho, co jsem na své cestě zažila a ochutnala, ukázat něco jiného, co může život obohatit zase jiným způsobem po mnoha jeho stránkách. Alternativní kuchyně jsou nejenom filozofie, ale i hra, objevování nových chutí a neskutečných možností toho, jak jiným způsobem uchopit známé věci. Jestli něco z toho zakomponujete do svého života, je už jen na vás.